Až ti,
Jeníku, bude nejhůř, tref se do něj myší.
Jmenuji
se Milan David a toto je má internetová
stránka.
Patří k mým lepším
stránkám, proto vám jí taky
nabízím.
Bývá obvyklé se na
lepších stránkách
prezentovat lepším, než obvyklým
způsobem.
Tedy tak činím i já.
Toto je moje poslední foto.
Vzniklo cca před 5 lety.
Noc předtím jsem špatně spal.
Ve schránce byl povolávací rozkaz.
Člověka, který mě fotil, jsem tenkrát neměl rád.
Dneska už ani nevím, kdo to byl.
Ve snaze vytvořit si fotografii na níž budu zachycen tak,
jak doba vyžaduje (optimistický výraz tváře, doplněný
lehkou zádumčivostí v oku, vytváří imič intelektuála),
pokusil jsem se vyfotit sám sebe v zrcadle. Stále to však nebylo ono.
Rovněž snímek, vyhotovený stejným způsobem
za použití flexaretu, ještě má některé mouchy.
Pokus vyfotit sám sebe tak, že podržím foťák
co nejdál od sebe a zmáčknu, šel úplně vedle.
Na snímku kocour zrzoun Krišpín.
. . . a tak jediná fotografie, která se povedla je tato. Je pořízena v roce 2010.
To už totiž budu usedlý a nebudu utíkat před všetečnými paparazzi.
Zda židle, na které sedím, je s koly či nikoli, není ze snímku patrné.
Věku jsem středního a proměnlivého každým okamžikem.
Většinou k horšímu. Jsem postavy urostlé.
Do dvou metrů mnoho nechybí - nanejvýš tak šedesát čísel.
Oblíbená jídla jsou různá, podle toho, na co mám
zrovna chuť. Teď zrovna třeba na lívance.
Mezi mé oblíbené nápoje patří octové nálevy
z excelentních zeleninových salátů. A samozřejmě pivo.
Dobré pivo v restauraci třetí kategorie a k tomu
nezávazný pokec s přemoudřelými dědky, kteří
předpovídají vše, co už se dávno událo.
Konec, nazdar.
